Na "záhadném" zmizení Airbusu AirAsia není nic záhadného.

Z těch několika známých fakt lze s poměrně velkou pravděpodobností odvodit, co se stalo. Pro ty, které to zajímá, je určen tento blog.

  Zopakujme si známá fakta. Letoun Airbus A320-200, mířící za Surabáje do Singapuru během letu zmizel i s 162 pasažéry a členy posádky. V oblasti byly silné tropické bouře a při posledním kontaktu žádala posádka o povolení vystoupat na letovou hladinu 38 000 stop. Piloti nehlásili žádný technický ani jiný problém. Po zhruba dvou minutách s ním dispečink ztratil spojení a stroj posléze zmizel z radaru. Letoun evidentně havaroval.

  Nejravděpodobnější scénář - letoun se dostal do blízkosti bouřky na trase letu. Za špatného počasí to piloti mohou zjistit až na svém meteo radaru, přičemž vzdálenost od bouřky závisí na řadě faktorů (nastavení radaru, jeho citlivost, okolní oblačnost atd.)

  V takovém případě má kapitán (je to na jeho rozhodnutí) pět možností. Může bouřku obletět. Problém může být množství paliva, které má k disposici a také nemusí mít informaci o rozloze bouřky. Druhá možnost je bouřku nadletět. Je to nejjednodušší, ale ne vždy možné. Limitem je dostup letounu a výška bouřkové oblačnosti. Třetí možnost je divertovat - zamířit na nejbližší náhradní letište. Je to jisté, ale pro firmu neekonomické a pro cestující to znamená také komplikace (návazné lety atd.).  Čtvrtou možností je zůstat před bouřkou a létat malý obrazec zhruba ve  tvaru oválu, takzvaně vyčkávat. Je nutno vyčkat, než se bouřka posune bokem nebo zeslábne natolik, že není nebezpečná. Opět je to o palivu. U silných, stacionárních  a rozsáhlých bouřek to nelze aplikovat. Poslední, "zoufalou" možností je pokusit se najít nejslabší místo bouřky a tím se pokusit proletět.

Když vezmeme v úvahu známá fakta , vyplývá z nich, že piloti se chtěli vyhnout bouřce a vystoupat nad ní (požádali o stoupání, nikoliv změnu směru, což by odpovídalo volbě jiného řešení). Snažili se dostat na nejvyšší myslitelný dostup letounu (12500 m), což je právě 38 000 stop. Letoun byl přitom téměř plně obsazen, takže této hladiny mohl horko těžko dosáhnout. Za normálních okolností by učitě maximální dostup nežádali.  Patrně zjistili, že to nestačí, přesto se zjevně pokusili bouřkou proletět, jinak by požádali dispečink o změnu směru. Možná se domnívali, že v té výšce již nebudou vzdušné proudy v bouřkovém mraku tak silné. V každém případě za toto rozhodnutí zaplatili životem. Buď letoun rozlámaly turbulence v mraku (dopravní letadlo nesnese kdovíjaké přetížení), nebo doplatili na svou snahu, být co nejvýše. Na hranici dostupu je totiž letová obálka (graf rychlostí při kterých letoun ještě letí) totiž poměrně úzká. Rozsah rychlostí, kterou musí piloti dodržovat je velmi malý a v bouřkovém mraku je kvůli náhlým změnám rychlostí okolního vzduchu prakticky nemožné ho dodržet. V takovém případě letadlo padá.

Äni v jednom případě by piloti nebyli schopni dát jakoukoli zprávu a i kdyby se o to pokusili, přes výboje a elektromagnetické pole bouřky by signál těžko  prošel.

Teoreticky jsou možné i jiné scénáře (bomba na palubě) ale nepříliš pravděpodobné.

Jindřich Tůma